Cílem předložené monografie je uvedení do díla Michela Foucaulta a Gillesa Deleuze, zejména co se týče jejich uvažování o povaze vztahu jedince a společnosti. Toto vymezení slouží jako širší rámec pro následné vyznačení specifického pojetí etiky tak, jak se promítá ve Foucaultově „hermeneutice subjektu“ a v Deleuzově „etologii“.

První část knihy má formu reflexe Foucaultových analýz psychiatrického diskurzu s ohledem na tematizaci vzájemné provázanosti témat „zdravé mysli“, „poslušného těla“ a „morálky“. Této reflexi je následně dodán širší rámec pozdějších Foucaultových úvah o různých způsobech vládnutí, přičemž nemohou být nechány stranou motivy singularity existence a experimentu, které konotují transverzální překračování daných norem. Druhá část monografie je věnována Deleuzovi, protože pro něj je etika vždy věcí našeho těla, respektive ohledáváním toho, co naše tělo dokáže, a tedy i rozšiřováním schopností našeho těla – experimentálního utváření našeho života.

Experimentální utváření nás samotných se odehrává skrze událost, která je něčím, co nelze anticipovat, což vede k tematizaci vztahu mezi etikou a událostí. Monografie se tak snaží poukázat na fakt, že Foucaulta a Deleuze spojuje boj proti smutným vášním a resentimentu, boj proti veškerým formám podmanění.