Výmluvnost veršů nové básnické sbírky Jany Štroblové určuje závažnost témat, prožívaných v široké – v zásadě dvoupólové amplitudě. Odtud také roste vnitřní dynamika a dramatičnost její poezie. Hovoří o potřebě transendence (víry), avšak tato potřeba je neustále zklamávána: odtud rouhavý podtón některých veršů. Minulost se postupem času hroutí, svět ztrácí na barevnosti, krajiny se proměňují v kulisy a odcházející přátelé jsou siluety protrhávající plátno. Ale přitom právě tyto nostalgické evokace garantují neustálou přítomnost minulého času a diachronní jednotu našich životů. Z některých veršů zní únava, ale z jiných nepomíjející schonost úžasu a touha „být opravdu“. Citovým podložím veršů je hrdost i pokora. Jana Štroblová si je drásavě vědoma křehkosti a vratkosti básnické řeči, přesto však nadále věří v její nezastupitelnost.