Autoři nahlížejí na 60. léta v Sovětském svazu jako na jeho „viktoriánskou“ epochu, tedy epochu, která nebyla dobou vrcholného tvůrčího rozkvětu, ale dobou sentimentu a samolibého pohledu na svět. Všímají si jednotlivých fenoménů kulturního života země v dekádě plné výkyvů, ukazují, že nebyla ani zcela svobodná, ale také nešlo čistě o pokračování mocenského stalinského surrealismu, že byla plná nadějí i deziluzí.