Ačkoliv mnozí z recenzentů připomínali příbuznost Písečné kosy a filmu (a později knižního zpracování) Údolí včel, je právě Písečná kosa završením Körnerových románů, které vznikly v 60. letech. Zároveň patří k nejvíce temným, apokalypticky soumračným dílům, která autor napsal. Písečná kosa, vyprávějící příběh mladého adepta křižáckého řádu Alwina ze Sovince, je z dnešního pohledu potvrzením Körnerova stylu a tematické soustředěnosti na popsání života vykořeněného jedince v nelidském, děsivém světě.
Příběh, který se odehrává ve 13. století na pozadí válek mezi křižáky a Prusy, je ale přes své dobové zařazení moderním románem, který soustředěně popisuje nelidskost chování lidí uprostřed řádu, necitelnost a chladnost bez naděje na jakoukoliv možnost normálního života. Člověk v mezní situaci, kterou sám není schopen ovlivnit, se pak mění na studený, necitelný stroj na vyplňování příkazů nebo předem daných předpisů. Zbývá často jen zoufalství, vědomí absolutní konečnosti a zhnusení nad politickými čachry, které jsou i v rámci humanitního cíle schopny nelítostného vyvražďování. Autorova skepse a deziluze je navíc umocněna bravurním jazykem a nevšední, neotřelou obrazností, kterou se zařazuje k nepřehlédnutelným a velmi originálním spisovatelům druhé poloviny 20. století – o tom ostatně hovoří i Státní cena za literaturu, kterou Vladimír Körner dostal v roce 2006.
