Vymyslet a nakreslit dobrou politickou či sociální karikaturu či anekdotu, to je kumšt. Musí obsahovat nadsázku a přitom být srozumitelná. Musí být jedovatá, ale rozhodně ne hloupě vulgární, urážlivá. Musí být samozřejmě vtipná, ale jemně, zlehka, huncútství se netrpí. A taky ta kresba, alespoň kdesi v druhém plánu, ve své duši, má především potěšit, ne těžkopádně naštvat. Být aktuální, přitom však nadčasová. A dalo by se toho takhle napsat ještě mnoho a mnoho. Politická karikatura a vtip tedy vyžadují nejen žertovného kumštýře, ale i odvážného dobrodruha, který se těchto rizik nezalekne. Jenom pár jich nakonec dosáhne cíle: dělat to dobře. Mezi ně patří Miroslav Kemel. Ten ještě přidává něco dalšího: jeho legrace je jaksi trochu posmutnělá. Jako kdyby mu bylo líto, že i když se někam suneme, že to jde pořád nějak ztuha. Že věci nejsou, jaké by měly být, a lidi, politici i občané, nedělají to, co by měli dělat. Alespoň ne tak docela. Knížka Kemelových posmutnělých žertů vás o tom dozajista přesvědčí.
