Historie mého útěku, sepsaná roku 1787 v severočeském Duchcově na panství valdštejnském, je vůbec prvním Casanovým dílem, které se setkalo s živější čtenářskou odezvou, třebaže stárnoucí dobrodruh pokoušel předtím Múzy již několikrát. Historie mého útěku vlastně předjímá pozdější mnohosvazkovou Historii mého života, jejíž „galantně“ upravené francouzské vydání z let 1826 až 1838 zdůraznilo autorův erotismus a zavdalo podnět k nekritickému, jednostrannému hodnocení Casanovova díla obecně. Přítomný svazek zahrnuje epizodu vypravěčova uvěznění v podstřeší Dóžecího paláce v autorových rodných Benátkách, kam byl Casanova uvržen v polovině roku 1755 pro nevázaný život a neúctu k církevním autoritám. Vzhledem k tomu, že ve svých vzpomínkách pravidelně představuje spoluvězně, s kterými přechodně sdílel celu, a často dopodrobna rekonstruuje jejich životní příběhy, Historie mého útěku nabývá na šíři společenského záběru a stává se cenným zdrojem informací o dobové benátské společnosti a rokokovém životním stylu vůbec.
