Havran ; Krkavec

Edgar Allan Poe

Odedávna mne dráždilo, proč je u nás Edgar Allan Poe téměř výhradně - především v poválečných letech - představován jako autor pochmurný, vážný, tajemný a záhadný. Jistě, povídky, které se v různém řazení stále dokola objevují v nesčetných výborech, patří určitě k těm světově nejproslulejším. Domnívám se však, že pokud naše obeznámenost s Poem nedojde dál než k Jámě a kyvadlu a Havranovi, ochuzujeme se o důležitý rozměr spisovatelova díla, který nám může zpětně poodhalit i nový pohled na jeho známou a obvyklou tvář.
 Poe není rozhodně autor jednoduchý a ani v povídkách, které můžeme považovat za prototypy detektivek, nenabízí svým čtenářům laciná řešení. S trochou nadsázky by se dalo říci, že čtenář, který čte Poeovy povídky jen kvůli prvoplánovému vzrušení ze záhad a tajemna, se s autorem fatálně míjí a stává se sám obětí jeho perzifláží.
 Poe miloval literaturu, která mu většinou jako jediná spolu s alkoholem usnadňovala nelehký osud. Svou citlivost na literární neupřímnost a neschopnost si vybíjel v často krutě ironických výpadech proti dobovým literárním manýrám a konformním názorům. Čas obrousil ironické ostny, které v mnohých povídkách tohoto výboru museli pociťovat Poeovi současníci, a přesto zůstala plnohodnotná tvorba, jejíž satirická svěžest k nám promlouvá dodnes. Literatura nezná lepší důkaz velikosti autora.
 Do výboru jsem úmyslně zařadil i několik "vážně" míněných povídek, i když u některých si touto "vážností" nemůžeme být jisti (Dostaveníčko). Poe nám za svými větami zcela po způsobu moderních autorů dvacátého století neustále uniká, a vracíme-li se k některým jeho vrcholným dílům (Ligeia) vícekrát, vycítíme i pod povrchem této "krajiny stínů" všudypřítomný jemný humor.
 Věřím, že v celkovém kontextu výboru může čtenář vysledovat tento humor i v třetí vrstvě povídek, zabývajících se obecně řečeno uměleckou estetikou (Arnheimské panství, Landorova vila, Filosofie nábytku). Zde Poe velice svérázně reaguje na stále zlovolněji, ale nenápadně se šířící nadvládu nevkusu. Bylo by jistě zajímavé přečíst si od takto vnímavého autora reflexi doby globálních médií a sektorového uniformního vkusu, který se s jejich pomocí lavinovitě šíří.
 Rozsah poznámkového aparátu je u nekritických vydání literárních děl vždy diskutabilní, a pracují-li tato díla s humorem, je diskutabilní dvojnásob. Proto jsem se nakonec rozhodl tento aparát potlačit, neboť vysvětlovat humor, byť se týká třeba klasické řečtiny, která věru nepatří k běžnému vybavení dnešního čtenáře, je vždy velice ošemetné, třebaže pro překladatele, který po značném úsilí "přišel věcem na kloub", zároveň neodolatelně lákavé. Tyto "nesrozumitelné" pasáže však nikde nebrání pochopení textu a zvídavý čtenář si může svého klasického filologa najít sám, jako si ho nakonec musel najít i překladatel, který se takto kostrbatě dostává k poděkování PhDr. Zdeňku Kratochvílovi z Filosofické fakulty UK. Nakonec - řečeno s autorem - nenalezne-li tato kniha "pochopení u běžného publika..., vyplývá z toho pouze to, že s jejím chápáním mělo běžné publikum potíže" (Bon-Bon).
 Doufám, že tento výbor, sestavený převážně z autorových literárních perzifláží a satir, přispěje k hlubšímu a plnějšímu pochopení Poeova díla v české literatuře.

Ladislav Šenkyřík

Vladimír Vítovec

Věra Pluščenková

Jaroslav Pospíšil

JUDr. Jaroslav Pospíšil, pochází z Jankovic u Holešova. Vedle svého dlouholetého povolání právníka se zabývá také literaturou faktu. Je členem Obce spisovatelů a Klubu autorů literatury faktu. Regionální tematiku zpracoval v knihách Svatý Hostýn (1990 - spolu s Z. Fišerem), Svatý Hostýn a jeho kraj v pověstech (1993), Svatý Hostýn v historii a povídkách (1994), Toulky dávnou historií podhostýnského kraje (1997 - spolu se Z. Fišerem a J. Motalem), Tichá noc (1997 - spolu s J.A.Rychlíkem a J. Motalem), Prusinovice v minulosti a současnosti (1999 - spolu s J. Motalem), a mnohé další, své rodné obci Jankovicím věnoval práci V objetí vzpomínek (2010) a Dějiny Jankovic (2011, spolu s V. Březinou). Jeho hlavní doménou je však problematika druhého a třetího odboje, které se věnuje v knihách: Radista skupiny Clay Eva vzpomíná (1991 - spolu s Č. Šikolou), Nesmiřitelní - Hory Hostýnské (1992), Nešli stejnou cestou - osudy parašutistů a konfidentů gestapa (1992 - spolu s Č. Šikolou a Č. Podzemným), Sluha dvou pánů (1999 - spolu s F. Hanzlíkem a J. Pospíšilem), Soumrak demokracie (2000 - spolu s F. Hanzlíkem), Alexej Čepička - šedá eminence rudého režimu (2009 - spolu s J. Pernesem a A. Lukášem). Za knihy Hyeny (1996), Hyeny v akci (2004) a Alexej Čepička - šedá eminence rudého režimu (2009) obdržel mezinárodní cenu za literaturu faktu E.E. Kische. Spolupracoval také s Českou televizí na četných dokumentech, m.j. Major Antonín Bartoš, Vizovická Mata Hari, Neznámí hrdinové - Čestmír Šikola.

Jan Tůma