Ne každá krása je tím, co se nazývá ctností – například jí není krása budovy, květiny nebo duhy –, ale některá krása, jež přináleží k bytím, jež mají vnímavost a vůli. Ne každá krása člověka je tím, co se nazývá ctností – například jí není vnější krása tváře či postavy, půvabnost pohybu nebo libozvučnost hlasu –, ale jen taková krása, která má své původní místo v mysli. Používám výrazu „pravá“ ctnost a hovořím o věcech „doopravdy“ krásných, protože předpokládám všeobecný souhlas s tím, že existuje rozdíl mezi věcmi, které jsou doopravdy ctnostné, a jinými, které se skrze parciální a nedokonalý pohled na tyto věci ctnostnými pouze jeví. Některé skutky a sklony se jeví jako krásné, jsou-li posuzovány neúplně a povrchně, nebo s ohledem na nějaké věci k nim přináležející, a za některých okolností a podle tendencí, které by se jevily jinak z širší a úplnější perspektivy, v níž je jasně vidět celá jejich povaha a šíře jejich vztahů ve věcném celku.