Postangažovaná poezie v podání Martina Trdly není jen nějakým označením či floskulí, ale přesným pojmenováním, zprávou o stavu území, kdy se snaží, a to velmi dovedně, básnicky uchopit podivnost, kterou žijeme, kdy jsme, jak píše autor, korunními svědky 21. století. Je to ponorný popis našeho českého domácího štěstí, kterému tak někdy, a ochotně, programově a plakátově říkáme život. Básník mnohdy provádí důsledné básnické rešerše událostí, jindy hledá neotřelý příměr, jak to všechno pojmenovat, a někdy je to jen pouhý škleb a údiv, že je cosi ještě možno, že už možná nezbývá nic jiného.
Jeho texty musíme číst jako velkou ironii, ale často dosti hořkou, a někdy zas velmi úsměvnou. Je to ale ponejvíce hořký úsměv, kdy nakonec seznáme, že i ta největší ironie se už vlastně stala nebo ji právě zažíváme. Ale dost možná že je život jen další nepovedený marketinkový produkt, nebo zakázka, co bohužel nevyšla či nedorazila? Kdoví.