Miroslav Salava (1960) svou sedmou sbírku básní nadepsal případným titulem: Pohyb pochyb. Název je to ironicky hravý stejně jako přesně rytmizovaný – zaklínající sám sebe do věčné smyčky, a tím přesně postihující jeden z klíčových motivů nemnoha veršů, jež pod něj byly shrnuty, a potažmo také celku básníkova dosavadního díla. Tím motivem, ba motivickou řadou klenoucí tematický oblouk, jsou různorodé a všetečné existenciální pochyby vyvedené „v barvách chorobných“ a soustavným pohybem zavíjející lyrický subjekt do kokonu samoty, ticha a cizoty, z níž se vnější svět se svými bláznivě blyštivými a hlučnými kratochvílemi jeví jako fantastická absurdní pantomima, jako spektákl napůl deziluzivní, napůl groteskní. Už v souvislosti se Salavovým třináct let starým debutem kritik Jan Suk hovoří o „temné a stínové barokní atmosféře, exaltaci střídané deziluzí, duchovnosti přemáhané tělesností a hédonismem, převaze šalamounského pocitu ustavičné marnosti a zbytečnosti veškerého konání a snažení“...