Neslučitelné tak blízko sebe, až to křísne a vznikne něco nového. Koketně se nabídne báseň, v tom vzácném jiskření, jehož slova a verše kdosi rozezná a stvrdí písmem.
Milan Ohnisko je takovým zázrakům otevřen, možná je svou hravostí přímo přivolává. Příčné a snové básnické vidění však nerozvíjí směrem k širokodechým surreálným tahům, míří ke zkratce, k co nejoproštěnějšímu jazykovému výrazu. Se skvěle odposlouchanými či inspirací seslanými cáry promluv pracuje metodou montáže. A jiskření pokračuje. V poezii myslí sama řeč, předvádí paradoxy, jimiž probleskuje smích i smutek. „Kola bzučela / veslo se bořilo do sněhu,“ říká světu básník Ohnisko ve své zatím vrcholné sbírce.