Společným jmenovatelem básní Jarmily Minaříkové je život v mnoha jeho podobách, v přítomném času i ve věčnosti, v úzkosti i lásce, v prožitcích i vzpomínkách, ve snech i v realitě, v otázkách i odpovědích. O věcech a událostech nepíše jen v tradičním módu „co jsou“, ale přemýšlí o tom, „co by mohly být“. Život nepojednává jako prázdný stůl, který nemá jiným co nabídnout, ale jako pohoštění plné zamyšlení, jinotajů a pohlazení, kterým rostou křídla, aby mohly vzlétnout. A na čtenáři zůstává, aby si na ně uměl sáhnout, aby se jich dokázal zmocnit, a bude-li chtít, přijal je za své.