Zimní hrob
1 / 18
Peter May: Zimní hrob
Máloco dokáže vědomí vlastní konečnosti zpřítomnit tak jako střet se smrtí. Ale takové setkání Addie v tuhle chvíli ani nepřijde na mysl, a tak ji na to, co ji čeká, nic nepřipravilo. Je rozpolcená. Takový den by ji měl naplňovat radostí. Na vrchol jí zbývá už jen kousek. Sice se do ní opírá studený vítr, ale na blankytně modrém nebi není ani mráček a krajinu v údolí zalévá svým zlatem zimní slunce. Ne všude. Jen tam, kde se země zvedá ze stínu vrhaného okolními štíty. Je polovina listopadu, touhle dobou zahlédne východní konec fjordu slunce jen málokdy. Dál na západ se ale už mořské jezero Loch Leven vynořuje do světla, sytě modře se blyští jako broušené sklo a rozhazuje kolem sebe třpytivé pajetky světla. V šikmých dopoledních paprscích působí jemný opar nad hladinou téměř přízračně. Vítr zvíří čerstvě napadaný sníh a žene ho jako prach po hřebeni, který se klikatí k severu